Bílá Voda – když je všeho příliš

KNIŽNÍ TIP Aleny Scheinostové – Na románu Bílá Voda, o kterém se vášnivě mluvilo a psalo dávno před jeho vydáním, pracovala Kateřina Tučková dlouhých deset let. Bezpochyby promyšlený a propracovaný text je podložený pečlivými rešeršemi i rozhovory s pamětníky. K napsání dobré knihy to přesto nestačilo. Jedenačtyřicetiletá rodačka z Brna je známá jako mimořádně pracovitá a vytrvalá autorka, kurátorka výtvarného umění, několik let předsedala festivalu Meeting Brno.

Patří k nejúspěšnějším tuzemským spisovatelkám — může se pochlubit překlady svých knih do mnoha jazyků i prestižními literárními cenami. A už v předchozích pracích, jako byly třeba Vyhnání Gerty Schnirch (2009) nebo Žítkovské bohyně (2012), ukázala, že umí vyhmátnout zajímavé téma. To jí nelze upřít ani u současné knihy, která bude bezpochyby bestsellerem a jistě utrží nějakou tu cenu. Sedmisetstránkový opus Bílá Voda se inspiruje osudy ženských řeholí u nás od internace ve stejnojmenné slezské pohraniční obci přes činnost podzemní církve až po dobu po pádu režimu. Inspirace je to velmi volná, což autorka poctivě předesílá — knihu tak v žádném případě nelze číst jako dokument nebo v ní hledat odpovědi na konkrétní historická tázání. Poučený čtenář rozpozná některé události, reálie i motivy, mezi jmény zcela vymyšlenými zachytí jména reálných osob — jako Růžena Vacková, svatá Vilemína z Milána či Joseph Ratzinger – nebo lehce zastírající aliasy a pozměněné identity (jako Leopold Plojhar namísto Josefa, Daniel Felix pro Felixe Davídka či Rudolf Havraj pro Josefa Vranu). Nad jinými se zarazí a pocítí potřebu ověřovat. I s prvky s reálnými předlohami však autorka zachází zcela autonomně, což platí vlastně i pro celý, její obraz církve a jejího fungování ve sledované době. A tak je lépe zkusit k románu přistoupit jako k čistě fiktivnímu literárnímu příběhu „kdysi a kdesi“ a pohledat v něm třeba požitek z četby nebo inspirující poselství. Tady ovšem narazíme na další úskalí. Samotný monumentální rozsah by nemusel být na překážku, avšak v knize je prostě všeho tak nějak příliš. Týká se to už jazyka, plného květnatých výrazů a složitých konstrukcí, který příběh zbytečně brzdí a nutí postavy promlouvat nepříliš uvěřitelně, a často až směšně: „Copak nějaký samčí gonozom může být při pohledu na tu nemravnost Božímu lidu útěchou? Houbelec!“ hovoří kupříkladu tajný biskup Felix o potřebě ženského svěcení. Jazykově, stylisticky, ale vlastně ani obsahově nesedí i „autentické“ stranické či církevní dokumenty, které spolu s deníkovými zápisy jedné ze sester a pásmem hlavní hrdinky – naší současnice Leny – skládají vlastní příběh Bílé Vody: akta z výslechů ani stranické direktivy skutečně nebyly psány kultivovanou knižní řečí. Avšak příliš je toho na čtenáře, zvláště co se týká děje. Proč Tučkové nestačila samotná tragédie násilné internace řeholnic, komunistických kriminálů, bezútěšné dřiny v pohraničním vyhnanství, zklamání a opuštěnosti v popřevratových letech, kdy hierarchie – a oceňme zde autorku, že na to svou knihou upozorňuje – těmto hrdinkám, ale také hrdinům podzemní církve zdaleka nevěnovala takovou pozornost, jakou by si zasloužili oni i nově se obrozující společenství?

Místo toho Tučková namíchá hutný koktejl senzací na pokraji uvěřitelnosti i na hraně základní příběhové logiky, kde nechybí šílená stařena, náhodně objevený deník, zjevující se Maria, domácí násilí, sebevraždy, drogová mánie, temná proroctví, nenadále odhalená příbuzenství či požár způsobený zapáleným psem. Vyvrcholení, kdy se hrdinka (někdejší alkoholička a žena lehkých mravů, která tragicky ztratí syna) stává představenou jako matka Marie Magdalena (!) vyhlížející s nadějí krásný nový svět, v němž se i ženy budou stávat kněžími, je přitom nabíledni už asi od čtvrtiny knihy, podobně jako další „překvapivá“ rozuzlení. Kněžství žen je přibližně od dvou třetin románu hlavní metou hrdinek, ač není zcela zřejmé, proč; ostatní slibně rozpracované motivy se z příběhu postupně vytratí. Sestra Evarista, která je zároveň tajně svěceným knězem (i zde hraje roli symbolika jména, tím civilním je Eva po rajské pramáti, sv. Evarist byl pak jedním z prvních papežů), je však prezentována jako určitý ideál ženy – nezlomné a emancipované utěšitelky. Snad to je pro Tučkovou meta křesťanského ženství, nebo alespoň jedné z jeho podob. Před námi tak nakonec neleží ani historický román o hrdinství pronásledovaných řeholnic ani třeba bělovodská obdoba Jména růže. Spíše tu máme jen poněkud těžkopádnější Šifru mistra Leonarda v tuzemské verzi a s feministickým přesahem.

Kateřina Tučková: Bílá Voda (Host 2022)

Z Katolického týdeníku