Jesenický den naděje: „Bůh na nás čeká“

Maria Hilf – Třetí ze série Děkanátních dnů naděje se v pátek 6. června odehrál na Maria Hilf u Zlatých Hor. Pozvaní byli tentokrát věřící jesenického děkanátu. Ve srovnání se dny naděje v Opavě a Fulneku se mírně lišil program – poutníci totiž začali modlitbou křížové cesty. Tato pobožnost k Maria Hilf o prvních pátcích v měsíci neodmyslitelně patří. Na startu u prvního zastavení na okraji Zlatých Hor proto nechyběli ani poutníci z Polska nebo Hlučínska. Zhruba třicetičlenná skupina s biskupem Martinem se úderem 17. hodily vydala na cestu na Maria Hilf. Průvodci nebyly pouze zastavení křížové cesty, ale i meditace na motivy Jubilejního roku. Nad Zlatohorskou hornatinou se postupně stahovaly mraky a za zvuku hromů skupina došla až k poslednímu zastavení. Až tam se spustila krátká průtrž mračen.

Mezitím se na poutním místě modlila křížovou cestu druhá skupina poutníků a společně pak v 18.30 vstoupili do modlitby růžence. Do mše svaté s biskupem a kněžími jesenického děkanátu vstoupilo přes sto poutníků. Biskup Martin David pak při mši svaté označil Maria Hilf za VIP místo naděje. „Poutní místo Maria Hilf bylo zničeno a obnoveno. Uprostřed zmaru a zkázy, kterou způsobil minulý režim, nikdy nevyhasla naděje na obnovu. Druhým svědectvím o naději jsou prosby za nový život a nenarozený život, kterou tady mnozí předkládají právě skrze Pannu Marii, ochránkyni života,“ poznamenal biskup.

Vzápětí navázal na liturgické texty. V evangeliu pátku před Letnicemi se Ježíš třikrát zeptá apoštola Petra, jestli ho miluje. „Skoro to vypadá velmi jednoduše jako takový rozhovor po snídani při mytí nádobí. Je to ale mnohem víc, což pochopíme, když se trochu více ponoříme do aktuální Petrovy situace. Petr toho s Kristem mnoho prožil, a v té nejtěžší chvíli ho opustil a zapřel. Petr ve chvíli rozhovoru má za sebou celonoční neúspěšný rybolov a je možná zklamaný sám za sebe a svého selhání, zklamaný z neúspěšného rybolovu, uzavřený do vlastních výčitek. On, první mezi apoštoly, který si myslel že je něco víc, poznal, jak je slabý,“ mluvil biskup o Petrově situaci. Přesto ale jeho srdce není prázdné. Ježíš mu chtěl ukázat, že v Petrově srdci je láska – pramen naděje.

„Možná v sobě máme nějakou podobnou pachuť Petrova selhání – mysleli jsme si možná, že jsme v něčem lepší než druzí, ale opak se ukázal pravdou. Výčitky a tíživé okolnosti našeho života nás mohou vnitřně deptat. Jsou chvíle, období, kdy je všechno jinak. Nedaří se nic. Máme dojem, že Bůh zmizel z našeho života. Nic dobrého ani nečekáme. Smysl života jakoby se ztratil. Jenže On nás čeká. Jako tehdy na Petra, čeká i na nás právě tam, kde se nacházíme a kde se cítíme vyčerpáni a ztraceni. Znovu nás oslovuje. Nabízí občerstvení pro znavenou duši i tělo. A navzdory našim selháním a pocitu marnosti se ptá: „Miluješ mě?“ V této otázce a naší odpovědi, je ukryta velká naděje. Ježíš o nás ví úplně všechno, ví o našich slabostech a selháních a přesto touží po naší lásce,“ řekl biskup Martin.

Po mši svaté při besedě odpovídal na otázky poutníků – co má na Jesenicku rád nebo zda zvažuje účast na Velké pěší pouti za Jesenicko. Na mikrofon pak zazněla otázka, kde vidí východisko v situaci, kdy se kostely vyprazdňují a mnoho lidí přitom touží po Bohu. „Budoucnost vidím v živých společenstvích, která přitahují. Jde o to být s lidmi, hovořit s nimi a být připraveni ukázat krásu života s Bohem,“ odpověděl biskup a jako jeden z příkladů zmínil pěší putování.

Na poutníky pak ještě u dveří kostela na nádvoří čekalo malé občerstvení a čaj s kávou.

Text: DOO – Ondřej Elbel, foto: MG, V.Tschulik, O.Elbel