Moje první účast na Pochodu pro život – výlet do paralelních světů

S odstupem dvou týdnů říkám jedno: bylo to parádní. Kdyby mi to ale někdo řekl ten den odpoledne, asi bych mu doporučil studený obklad na čelo. Po náročném pracovním týdnu jsem se probudil brzy ráno, abych vyrazil na svou první účast na Pochodu pro život. 120 km autem do České Třebové, dvě hodiny vlakem do Prahy… a doma tři malé děti, které jsem nechal ženě na krku — tedy s jejím velkorysým souhlasem. Ona takto Pochod také podporuje. Už tady jsem si říkal: Fakt chci jet? Stojí mi ta akce „pro děti“ za to, abych si ani o víkendu neodpočinul? Probouzí se ve mně hrdina pro tiché, laskavé Boží dobro, které tu je jako požehnání od počátku světa? Nebo jen ještě více unavený blázen? Těžko říct. Uvidíme. V té době jsem ještě nevěděl, že přesně tohle Pochod pro život s lidmi dělá – vnitřní rozhodnutí. Vyrazil jsem „na průzkum“ — zjistit, jestli je moudré jet příště s rodinou a jestli ten pochod opravdu dává smysl. Spoiler: dává. Ale ne tak, jak jsem čekal.

Katedrála: klid před bouří

Mše byla vlídná, důstojná, plná lidí, kteří přišli s dobrým úmyslem. A co mě opravdu potěšilo: účast několika biskupů, včetně pražského arcibiskupa Jana Graubnera, a asi dvaceti kněží. Bylo vidět, že tam nejsou „protože se to má“. Byli tam, protože věří, že život stojí za to chránit i tehdy, když to není populární. To mě potěšilo víc, než jsem čekal.

Po mši jsme vyrazili — naše malá skupinka asi 25 lidí, stejně jako desítky dalších skupinek — vlastní cestou směrem na Václavák. Policistů bylo všude dost, ale atmosféra byla klidná. Zatím.

První protidemonstranti: kuriozita

Když jsem zahlédl první protidemonstranty, působili skoro roztomile. Taková zajímavost z jiného světa. Člověk tu specialitu v této podobě neuvidí snad jinde než v Praze. Barevní, hluční, s bizár transparenty, za které se člověk někdy musel i trochu stydět místo nich – ale — zatím — vcelku neškodní. Nemám potřebu ty lidi shazovat. Věřím, že mnozí z nich jednali z přesvědčení, které považují za krásné a snad i za správné. Možná jim ale také jen bylo dobře v takové živé kreativní skupině, když sami jinak možná neví, kudy v životě vlastně jít. To, co jsem ale viděl a slyšel, pro mě bylo těžko slučitelné s respektem k jejich chování — zvlášť ve chvíli, kdy se to obracelo i vůči dětem. To se začalo měnit, když jsme přešli most u Národního divadla.

Národní divadlo: vstup do jiného světa

Najednou nás bylo už jen dvacet. Jednu rodinku s malými dětmi jsme kdesi ztratili. Jich byly stovky. Celé moře. A řvali.

A ne ledajak. Hesla byla jako z nějaké dadaistické soutěže o největší logický paradox:

• „Ježíš by šel s náma!“
• „Každá děloha obejde se bez Boha!“

A pokud by s nimi opravdu šel, myslím, že by tolik nekřičel. A zřejmě by plakal. Z lásky a lítosti k nim. Byť byli svým způsobem ve svém mladí i krásní. Mladí… a – s odpuštěním – pomýlení, až to člověku rvalo srdce.

Zajímavé bylo, že většinu odpovídajících hlasů tvořily dívky, které bez problémů opakovaly hesla po mužském vůdci s megafonem. Feminismus má zjevně mnoho podob.

Akvárium plné křiku

V jednu chvíli jsem měl zvláštní pocit, jako bychom byli odděleni sklem. Oni křičeli, gestikulovali, pochodovali kolem… ale jako by byli v jiném světě.

V tom jejich světě bylo mládí, odboj, energie, možná i dobré úmysly. Tedy snad. Snad si to ve své naivitě a upřímnosti mládí i mysleli. V tom našem světě byla klidná jistota, že život má smysl, že láska nemá s konzumismem ani s neustálým vybojováváním dalších práv mnoho společného — a že není třeba nikoho přeřvávat.

Mezi tím vším „pluli“ policisté, kteří se snažili, aby se tyto dva vesmíry nesrazily jako galaxie v katastrofickém fantasy filmu.

Blokáda: „No pasarán!“ v praxi

Před Václavákem nás zablokovali úplně. Stáli jsme tam jako sardinky, zatímco protidemonstranti slavili vítězství a skandovali:

• „No pasarán!“
• „Neprojdou!“
• „Kdo fašisty kryje – je to policie!“

Chtěl jsem to jít dokumentovat zblízka, ale policie mi doporučila zůstat ve formaci. A když policista doporučuje, člověk poslouchá.

Po deseti minutách jsme se pohnuli, sevřeni kordonem policie, a dorazili na Václavák.

Václavák: ohrádka dětí, radosti a dobra — uprostřed hurikánu

Bylo nás zde méně než ráno v katedrále. Asi mnozí nedorazili.

Program byl krásný: děti, hry, svědectví žen, které si rozmyslely potrat, radost z jejich narozených dětí… Jenže kolem nás se stále ozýval řev, který vytvářel dojem, že jsme na letišti startujících vrtulníků. Jakobychom stáli na plácku uprostřed letiště — jen s mírně ztlumeným řevem ze všech stran. A to celé několik hodin. Člověku až přicházel na mysl respekt k jejich hlasivkám. Kdyby takto neřvali na pokojnou akci a na děti, vysloužili by si za to snad i respekt.

Policisté drželi demonstranty většinou za zábranou, ale někdy tak blízko, že kdyby ještě o pár kroků zatlačili, přepadnou do našeho prostoru.

Upřímně nechápu, proč je nemohli posunout o 15–30 metrů dál. Místa tam bylo dost. Akci — a pocitu svobody při vyjadřování (nejen) křesťanského názoru — by to velmi prospělo. Mimo to však práci policie hodnotím velmi kladně. Bylo jich asi 900, téměř každý protidemonstrant měl svého, nebo alespoň jeden policista na dva z nich. To Pochodu pro život dodávalo pocit bezpečí. O to paradoxněji ale působilo, že na sebe i na nás nechávali křičet ta nelichotivá hesla skoro přímo do obličeje.

Někdo z demonstrantů odpálil dýmovnici, zřejmě směrem k nám. Zdálo se, že vítr hustý černý kouř foukl zpět — na protidemonstranty. Příroda a osud mají svůj smysl pro humor, to zase jo.

Cesta domů: únava a hlasy ve mně, které dosud neutichly

Když jsem jel domů, byl jsem úplně vyčerpaný. Nečekal jsem, že si z Pochodu pro život odnesu hlavně ozvěnu křiku.

A že si řeknu: „Sem bych své malé děti zatím nevzal.“

Ne proto, že by se jim zřejmě něco stalo — snad zatím stále platí, že nestalo, protože – zatím tu stále máme právní stát. (Tedy – zatím. Byť i tento dnešní zážitek se mi jevil na hraně kultivovaného právního státu.) Ale protože bych jim neuměl vysvětlit, proč dospělí lidé vypadají jako bubáci a proč na nás křičí, když my na ně nekřičíme. A dokonce se na ně vlídně a z ryzí radosti občas usmíváme.

Možná i ti „bubáci“ mají rádi děti — ale zjevně ne ty, které šly v našem pochodu. Nebo to alespoň nebylo poznat. Křičeli i na mě, až příliš.

Dva týdny poté: rozhodnutí

Po návratu jsem ukazoval fotky a videozáznamy své ženě i známým. Četl jsem zprávy. Debatoval. Byl jsem toho plný.

A docházelo mi to stále víc: Pochodu pro život se budu účastnit. Klidně do konce života — když mi to bude dopřáno.

Protože málokde je tak jasně vidět rozdíl mezi těmi, kdo život ctí, a těmi, kdo proti nim stojí. Rozdíl mezi neslučitelnými světy.

A vlastně mě to teď naplňuje nadšením, že jsem se rozhodl pro ten svět plný lásky k životu, i když mě to teoreticky může ještě bolet. Cesta za světlem nebývá jednoduchá, vede k němu úzká cesta a brána.

A taky jsem tam potkal jednu krásnou, jemnou čtrnáctiletou dívenku od nás z Jesenicka. Na Pochod pro život jezdívala už jako malé dítě. Letos jela sama, s rodinnými známými, protože rodiče — i kvůli loňské agresi odpůrců a také na přání mladších dětí — tentokrát zvolili jiný program, přestože Pochodu pro život stále fandí.

Ona ne. Ona chtěla dál stát na straně života. Dotklo se mě to.

A tak jsem si řekl: Takový postoj chci jednou vidět i u svých dětí.

Až přijde čas, vezmu je sem. Aby věděly, že svět má temná místa — ale že stojí za to v něm stát na straně světla a života. Protože to je způsob, jak se pro toto světlo definitivně rozhodnout a být za ně navěky vděčný.

Tomáš Hradil Jesenicko – Dolní Slezsko